|
Skoro nikdo neví, že mám mladšího brášku, no ale... já to vím a každý den mě to nutí myslet na moment, kdy se s ním setkám. Už jen 10 let, jen 5, jen 3...
Nesnáším, že musím čekat, nesnáším, že jsem ještě nic neudělala, nesnáším, že mi to stejně bude vyčítáno, ať už se zachovám jakkoliv.
Mám, teď už 12letého bratra... se kterým jsem se již sedm let neviděla. Ne proto, že bych o to nestála, ale proto, že jeho otec je maniak, který nás od něho drží všemi možnými způsoby.
Nekontaktovala jsem ho jen proto, že se bojím, aby na něho pravda nebyla moc...! Jak malému klukovi vysvětlit, že Vás vlastně má?
Pomalu mi, ale dochází trpělivost, chci ho vidět a nechci se mu za pár let omlouvat, že jsem ho nenašla už dřív... V tuhle chvíli válčím sama se sebou, zda být sobecká a najít si ho, nebo mu dopřát dalších pár klidných let, bez rodinného dramatu...
|
