|
Chodila jsem se svým přítelem dva a čtvrt roku. Ze začátku to bylo hrozně krásný, potom jsem se ale odstěhovala a vídali jsme se jen o víkendech. Když jsme ještě bydleli ve stejném městě, párkrát mi lhal, ale já mu vždycky odpustila. Bohužel jsem mu ale už nikdy nezačla opravdu věřit a čím déle jsme bydleli od sebe, tím víc jsem mu nevěřila. Pořád jsem ho podezírala, byla jsem na něj zlá a nezasloužila si ho. Přitom se ke mně choval jako k princezně, se vším mi pomáhal, skákal jak jsem pískala, ale já si ho ani přesto nedokázala vážit. V únoru jsme se rozešli a já nedokážu žít. Sedím pořád doma, lituju se a brečím. Vím, že si za to v podstatě můžu sama, ale nevím, co dál. Hrozně ho miluju, i přesto jsem na něj byla zlá..
To je asi všechno, k čemu bych se chtěla přiznat. Jsem zrůda a nezasloužím si nikoho tak skvělýho, jako je on..
|
