|
Když mám kluka, snažím se pro něj dělat vše, co mohu. Dělám vše, co se má, nebo naopak nemá. Chovám se k němu tak, jak chci, aby se on choval ke mně. Jsem mu věrná, nikdy mu nelžu, snažím se s ním o všem komunikovat, přesvědčuji ho, že pro mě právě existuje jenom on, že mě jiný nezajímaj. Ještě se mi nikdy nestalo, že bych klukovi nějak ublížila, jen jsem udělala pouze nějakou menší chybu, za kterou jsem se omluvila, vzala jsem si z ní ponaučení a už ji nikdy neudělala. Pokud spolu i později máme něco intimního, snažím se ho uspokojit, jak jen mohu. Jenže ... Od kluka se dostávám jen lží, podvodů a toho, že při kažéý příležitosti mi ublíží. Pokud se to stane, vynadám mu, později si s ním o všem promluvím a většinou mu to odpustím s důvěrou, že už mi nebude tak ubližovat, jak říká. Jenže se to stane znovu a já zas opouštím a odpouštím a pak jsem z toho v háji. Už nevím, co mám dělat. Mám se k nim snad chovat hnusně? To nechci, co když se pak jednou budu chovat ošklivě k "tomu pravému".
|
