|
Od té doby, co je můj přítel ve vězení, si užívám život, jak jen to jde. Je mi sice po něm šíleně smutno, nemám se ke komu přitulit a musím utrácet ze svého, ale zároveň jsem ráda, že už nejsem hlídaná jako malé dítě a nemusím po každé, když chci někam jít, odpovídat na otázky typu "Kam jdeš? S kým jdeš? V kolik se vrátíš?", mám čas na své přátelé a můžu být s ními v kontaktu na facebooku a stýkat se s nimi na společenských akcích. S nikým se nehádám, nikdo na mě neřve, nikdo mi nevolá každou půlhodinu, aby mě hlídal. Je to prostě pohodička, ale nechci to takhle napořád, miluju svého Honzika a hrozně se těším, až se mi vrátí.
|
