|
Měla jsem nejkrásnější dětství. Měla jsem dokonalé rodiče. Jenže pak se stal mému tatínkovi úraz a zůstal na půl těla ochrnutý, dva roky ležel v kómatu. Nahrávala jsem mu na kazetu úryvky z knihy Harryho Pottera, které mu potom dávaly sestřičky v nemocnici poslouchat. I když měl tu nejminimálnější šanci na přežití-přežil a z kómatu se po dvou letech probral. Maminka by se nikdy nesmířila, že by taťka zůstal v nemocnici, a tak s námi trávil posledních 5 let jeho života doma. Občas jsem se chovala opravdu strašně, zastávala jsem se mamky při hádkách, dělalo mi problém sejít schody a převléct mu tričko... neviděla jsem, jak těžké to musel mít. Když v mých 17 letech zemřel, byl to pro mě šok. Moje poslední věta byla: "Neboj tati, bude to dobrý." A jeho: "Nehlaď mě po hlavě". Nikdy na to nezapomenu. Chtěla bych apelovat na všechny Z Vás, ať dáváte svou lásku každý den najevo, protože může přijít chvíle, kdy Vám zbyde to jediné co mně - chodit to říkat na hřbitov.
|
