|
Před dva a půl rokem jsem se zamilovala do kluka, se kterým jsem se vídala jen jednou do týdne na jednom kroužku. Byl (a stále je) to jediné na co jsem dokázala myslet. Loni se ale něco zvrtlo a já už myslela, že ho nikdy neuvidím. Naštěstí jsme si k sobě ale našli cestu a začali spolu chodit ven. Uběhlo pár měsíců a já věděla, že není cesty zpět. Byl dokonalý- gentleman, pozorný, milý, vtipný, krásný..Neřekla jsem mu nic o svých pocitech a stali se z nás nejlepší přátelé. Ostatní kamarádi mi to dodnes vyčítají, protože si myslí, že i on ke mě něco cítí. Jenže je tu jeden velký háček. Jsem pro něj "jen" sestra. Už několikrát jsem se kvůli tomu ocitla na hraně propasti, ale nedokážu se od něj nijak odpoutat. Snažila jsem se, opravdu. Ale mé srdce už se k němu tak nějak připoutalo, jako to dělají ochránci lesa se stromy. Nevidím v tomhle jiné východisko, než smířit se s tím a nechat to prostě plavat. Zapomenout. Jenže to by se na mě nikdy nemohl podívat a usmát se tak jako to umí jen on.
|
