|
Mám přítele už skoro dva roky a prošli jsme si vším možným i nemožným. Měli jsme milión hádek,tisíc rozchodů a nespočet usmíření. Někdy mi je líto, jak jsme na sebe hnusní. A stydím se za naše scény:D Ale prostě vím, že jsem našla někoho,kdo mě miluje ať jsem jaká jsem a vždy tu pro mě byl a bude.. Strašně moc mě podržel,když jsem ležela v nemocnici na začátku vztahu..Jen tak někdo by to pro mě neudělal..Myslím, že vztah je o kompromisech a partnera by jsme si neměli přivlastňovat..A už vůbec né ho podvádět.Je mi blbě z těch pipinek,co jim je jedno,že mají kluka a klidně se vyspí i s tou největší špínou.Kde to sakra žijeme?!Jsme snad lidi a né zvířata,aby jsme na sebe skočili na potkáni ne?Nezažila jsem nic pěknějšího než poznávat svého partnera a vědět co má rád a co né.Hnusí se mi představa,že bych šla někdy na pařbu a tam se vyspala s klukem,kterého bych neznala.Nikdy neříkej nikdy,ale vím, že nikdy nezahodím tady ten vztah jen pro nějaký úlet.Mému příteli se nikdo nevyrovná:)
|
