|
Pocházím z citově uzavřené rodiny, my se doma prostě o svých pocitech nebavíme, nikdy se neobjímáme, ani nijak jinak neprojevujeme svoje city, i když věřím, že se máme rádi, je to patrné z našeho chování. Není téměř nic, co bych pro svoji rodinu neudělala. Nikdy jsem to zvlášť neřešila, přijde mi to normální. Ale před pár týdny mi to zničilo půlroční vztah se skvělým klukem. A to jen proto, že mi řekl, že mě miluje a já mu nedokázala říct to samé. Ne že bych ho taky nemilovala, trávila jsem s ním každou volnou chvíli a bylo mi s ním neskutečně příjemně, ale nedokázala jsem mu to říct, neumím to. A teď jsem sama a myslím na něj od rána do večera, vím, že to zanedlouho přejde, ale nechci to příště zase takhle moc "posrat". A to je důvod proč píši toto přiznání, je to pro mě jakýsi začátek terapie, je tak těžké o tom jenom psát a co potom to někomu říkat z očí do očí. Nejsem si jistá, že to vůbec někdy dokážu...
|
