|
Hrozně dlouho se mi v životě nedařilo a to ve všech ohledech. Na kluky jsem štěstí nikdy neměla. Po čase jsem si našla přítele. Jsem s ním naprosto šťastná, jenomže moje kamarádky to nedokáží překousnout. Nemůžou pochopit, že už nejsou jenom ony, ale že mám i někoho, s kým trávím svůj volný čas. Není to tak, že bych je zanedbávala, ale jejich zlost, že nemám každou minutu volnou vyvolává mezi námi hrozné hádky. Moc mě to mrzí, občas je mi i do breku. Nechci o ně přijít, protože jsou mezi nimi i mi velmi blízké osoby. Neustále mi opakují, že až se na mě vykašle, tak nebudu mít nikoho, že kluk odejde, ale přátele zůstanou. Cožpak mám jít do vztahu s tím, že s tou osobou budu jen chvíli a pak si najdu zase někoho jiného? Dle mého názoru, jdu do vztahu s člověkem, kterého miluji a počítám s tím, že s ním budu, pokud možno do konce svého života. Dávají mi najevo, že se semnou už dále bavit nehodlají. Praví přátelé by snad neodešli a nebo se mýlím?
|
