|
Poslední dobou nesnáším pohled na sebe v zrcadle. Stydím se za sebe. Vidím všechny kolem sebe, jak se radují, jak si užívají života. A já? Když přijdu mezi ně, cítím, že jsem v kolektivu trpěnej. Že se mnou mluví jen proto, protože jsem na stejném oboru a nechtějí mě urazit. Že nechápou, proč se chovám poslední dobou tak divně. Že se na mě dívají skrze prsty. Ale já prostě nemůžu sdílet jejich nadšení. Nemůžu se chovat normálně, když táta byl před nedávnem těžce nemocnej a mohl jsem o něj přijít. Nemůžu být šťastnej, když holka na které mi záleží víc, než si sám chci přiznat, na mě totálně sere, má mě za idiota a je jí jedno, co se mnou bude. A co je nejhorší, vím, že si za to můžu sám. Že se mi to rozpadlo pod rukama, protože jsem takovej, jakej jsem. Lempl, který pokazí, na co sáhne. Lempl, jehož praví rodiče se na něj vykašlali a on sám je jeden velkej omyl, kterej původně neměl ani nastat. Je mi z toho na nic, že to píšu sem. Mám chuť to všechno ukončit jednou provždy.
|
