|
Moje první holka byla pro mě vším. Po velmi krátke době se se mnou rozešla. Je to už víc jak půl roku a ikdyž jsem měl mezitim 2 další vztahy nikdy jsem nebyl schopný do nich vložit tolik jako do toho prvního. Po krátkém čase jsem si totiž začal uvědomovat jak mi ta první chybí a já si uvědomil ze ji (stále) miluju. Teď jsem radši sám, abych neubližoval jiným holkám. Bolí to a já postupně ztrácím veškerou naději ze se k sobe vrátíme. Rad bych ji dokázal, jak moc pro mě znamená. Když se ji zeptám jestli by někam zašla odmítne. Boji se zklamáni a nerada dává druhé šance. Já ale bojuji a nechci to vzdát, i presto ze mi je až trapně jak se snažím, cejtím se jako trapák co ji nechce dat pokoj. Bojím se že takovou holku už nenajdu a že budu ještě minimálně několik let nešťastný. Už nevím, jak dal, ale vykašlat se na ní nechci. Ikdybych chtěl, tak lehký to není. Myslím ze několik přátel (a možná i jejich) asi pozná, kdo tohle psal, ale myslím si ze je to celkem fuk.
|
