|
Je mi 17 let.Jsem pana.A miluji kluka s kterým si píšu už skoro rok a půl,nikdy jsme se ale neviděli,je ode mě 300 km daleko.Každý den mě ubíjí,že nemůžu být s ním,nemůžeme se vidět,protože za měsíc odjíždí na 2 roky do ciziny,a vidět mě teď by pro něj by bylo prej moc těžké a já s tím souhlasím,vím,že mě miluje párkrát mi to vyznal přes webku na skype i napsal.Od doby co jsme si začali psát se změnil.Byl to kurevník co chodil s holkama jen na jednu noc,změnil se,každý večer je se mnou a píšeme si nebo voláme.Říkáte si,beztak má jinou,nebo chrápe s jinýma,možná,ale já mu věřím:).Bude 2 roky pryč,a já jsem pořád rozhodnutá na něj počkat.Ostatní říkají,že jsem blbá a naivní,možná jsem,ale to,že ho miluju mi nikdo nevezme..Když vidím dva lidi co se vedou za ruky po parku,říkám si,proč takhle nemůžu být s ním.Co tím chci říct, máte svoje kluky/holky,tak si važte s nimi každé minuty.Né všichni lide mají takové štěstí.;)
|
