|
Jsem odjakživa bordelář a nemůžu s tím bojovat. Moje máma se mě snažila učit uklízet, ale po otcově smrti se z ní stalo v tomhle ohledu totální prase. Jediné, co mě na čas přinutilo uklízet, byl přítel, ale i ten si na můj chaos nějak zvykl a později i na nepořádek. Vše vygradovalo když jsem odjela na kolej Čím míň jsem doma, tím větší bordel v pokoji mám, protože se doma jen učím a na uklízení čas nemám. Občas se přemůžu, ale protože to neumím, trvá mi to dlouho a moc toho neudělám. Nádobí se mi hromadí na stole. Jediné mé štěstí je, že máme tak vybavený kredenc; můžu jednou za měsíc nádobí naskládat do lavoru a umýt ve vaně. Asi mě všichni odsoudíte, ale já se snažím. Naději vidím v tom, že až budu ve svém, koupím si co nejmíň věcí a co nejvíc odpadkových košů, ať se ten bordel nedá tak jednoduše udělat.
|
