|
část 2.
komunikace vázla, přes den jsme si moc nenapsali, přestali jsme se tolik stýkat. Donutilo mě to se snažit více, než tomu bylo doposud - dovolila bych si říct, že čím víc jsem se snažila, tím více mi přišlo, že ho ztrácím, a taky, že ano. Když jsem se mu ozvala, zda by si na mě udělal čas, měl náhle neodkladnou práci a tvrdil, že se mi ozve. Nechala jsem to být a doufala, že je to jen špatné období. Když se to ani po měsíci nezměnilo, napsala jsem mu, co se děje a vypadlo z něj, že to nebude fungovat, že ho to nebaví. Šla jsem si tedy svou vlastní cestou, ač mě to trápilo, nedala jsem to na sobě znát a snažila jsem se být vyrovnaná a stále s dobrou náladou. Po pár týdnech přišel zpátky, že ho to mrzí a chce se mnou být. Chvíli jsem se cukala, ale slabost k němu mě přemohla a chtěla jsem ho sama zpátky. Kamarádi mi říkali, že ho mám nechat plavat, že mi znovu ublíží. Jak tomu obvykle bývá, byla jsem zaslepená a naivně věřila, že se něco změní..
|
