Přiznej anonymně!
Aktualizovat
0
0
Přesně si pamatuji den, kdy jsme se poprvé "potkali". Bylo to před Přírodovědeckou fakultou, kdy ses na mě cestou na Loděnici otočila a pozdravovala mě od holek, které jsme spolu znali. Ale my se navzájem ještě neznali. Pár týdnů nato už ale víc, než bychom i my sami očekávali. Byl to nejlepší rok a půl mého (a snad i tvého) života. Proto nedokážu pochopit, jak dokáže člověk, který miluje toho druhého, obrovsky zradit. A nikdy se za to neomluvit. Ty víš, že tohle je pro tebe. Čteš to. Poznáváš sebe i mě. Nechci, abychom se k sobě vraceli. Jsem šťastný tisíce kilometrů od tebe. Jen čekám jediné - že jednou přijdeš, podíváš se mi upřímně do očí, jako tenkrát před časem, a řekneš "promiň". Asi si nedokážeš představit, jak obrovsky by se mi ulevilo. Chtěl bych ti odpustit, snažím se o to, ale vím, že bez toho slova a pohledu to nepůjde. Když už nemůžeme být šťastní spolu, udělej to aspoň kvůli té minulosti.
0